Test ojetiny Chevrolet Suburban 1500 LS

Amerika je země velkých věcí a patriotismu. Země, kde od narození dokola posloucháte, jaké máte štěstí, že jste se narodili v nejlepší zemi na světě. Země, kde je právo nosit vlastní zbraň zakořeněné stejně hluboko, jako páteční pivo s kamarády u nás. Země nekonečného konzumu, kde neustále žijete v zajetí reklam a obecného tlaku na to, že čím víc máte, tím víc se máte. A taková jsou i jejich auta. Mně se dostalo do ruky takové, které je pro mě ztělesněním všeho, co představuje Ameriku. A ne, není to nabušený muscle car. Je to oblíbená rodinná dodávka Chevrolet Suburban – jak jinak, než s plnotučnou V8 pod kapotou.

Na tenhle den jsem se opravdu těšil. Nebudu lhát. A to na mě čekalo jen „obyčejné“ rodinné auto, navíc ještě 19 let staré. A proč tolik radosti? Protože to bylo moje první osobní seznámení s pořádným americkým VANem, který nám do testu s důvěrou zapůjčilo AAA auto. Vyrůstal jsem na Amerických akčňácích a laciných seriálech, takže pro mě má tohle auto do jisté míry kultovní status. Klidně si pusťte libovolný film z USA z přelomu tisíciletí a garantuji vám, že se tam objeví. Řeč je o gigantickém Chevroletu Suburban 1500. Jeho ikonická maska s dvojitými světlomety se na mě z dálky tvářila tak nějak ledabyle – skoro, jako by pořád nechápal, jak se ocitl v tak malém světě. Čím blíž k němu jsem, tím méně chápu jeho rozměry. Na délku má bez 40 centimetrů šest (!) metrů, šířka je přes dva a výška bez deseti centimetrů také.

Je to opravdu kolos a oko běžného Evropana se odmítá smířit s tím, co před ním stojí. Chevy se arogantně rozvaluje na prostoru, který běžně stačí dvěma autům, a já si nemůžu pomoct – jeho charisma na mě působí. Suburban je v USA neuvěřitelně populární. Oblíbily si ho jak rodiny, tak různé státní složky od FBI až po ochranku Bílého domu. Důvod je prostý: Suburban patří mezi opravdu robustní a spolehlivá vozidla. Taky je v něm víc místa, než ve většině Pražských garsonkách. A nakonec je tu cena. Nové se auto prodávalo za nějakých 41 tisíc dolarů. Rychle proveďte výpočet – ano, za takový kus auta je to vážně směšná cena. S lehkou nadsázkou se dá tenhle Chevy označit za zaoceánskou Octavii.

S cvaknutím a zaskřípěním otevírám těžké dveře a objeví se přede mnou interiér, ve kterém absolutně nic nenapovídá tomu, že tohle auto bylo stvořeno ve 21. století. Prehistorická architektura palubní desky, trochu úsměvné slícování a materiály, za které by se styděl i výrobce mobilních toalet. Částečně za to nejspíš může honba za rozumnou cenou, ale spíš si myslím, že nároky Američanů jsou v oblasti aut daleko nižší. V podstatě se spokojí s tím, když dovnitř neteče a nefouká. Jenže víte co. I když jsem se sám sebe snažil přimět sebevíc k tomu, aby mi to vadilo, tak se mi to nepovedlo. Tohle zkrátka k těm autům patří. Setkáváte se se zcela jinou mentalitou. Daleko důležitější je fakt, že ani po ujetí téměř 160 tisíc mil nikde nic neskřípe, interiér nenese výraznější stopy opotřebení a to, že vypadá, jak kdyby ho vyráběli z recyklovaných prkének na záchod, vás nejspíš trápit nebude.

Z pohledu ovládacích prvků tady moc není o čem mluvit. Je zde v podstatě jen rádio a panel klimatizace, potom ještě jeden panel klimatizace, a ještě jeden panel klimatizace. Tím prvním ovládáte teplotu pouze pro první dvě sedadla, tím druhým pro zadní řady, no a ten třetí mají zadní řady pro sebe. Ovšem tady je potřeba se domluvit, protože pokud řidič začne ovládat teplotu zadním cestujícím a ty si pak budou chtít upravit klimatizaci vlastním panelem, tak bude v podstatě fungovat obráceně a jejich povely se budou vzájemně rušit. Názorně: řidič přidá teplotu, vy si tedy budete chtít ze zadních sedadel vlastním panelem přidat větrák, ale čím větší rychlost zvolíte, tím méně bude foukat. Snaha přijít na smysl téhle funkcionality je zbytečná. Prostě USA – čím víc, tím víc!

Kde ale tenhle fešák kraluje, je vnitřní prostor. Přední sedačky jsou tak velké, že by na každé mohli sedět dva lidi, navíc jsou od sebe tak daleko, že na spolujezdce sotva dosáhnete, což umožnilo mezi sedačku umístit obří úložný prostor – kterých je tu i tak dostatek. Ve druhé řadě sedadel je místa tolik, že si můžu skoro natáhnout nohy a v té třetí si i za sebe sednu bez jakýchkoliv problémů. A stále zde zbyde opravdu důstojný kufr. Oproti evropským autům, kde musíte volit buď kufr, nebo sedm lidí, je to trochu jiný svět. Všechny sedačky jsou navíc opravdu extrémně měkké. Po usednutí se ponoříte snad pět centimetrů do polstrování a máte pocit, jako by vás objímal obří plyšový medvěd. Sice nenabízí prakticky žádné boční vedení, ale na dálnici ho stejně nepotřebujete, žejo.

O uvedení tohohle dvou a čtvrt tunového drobka do pohybu se stará 5,3 litrový osmiválec Vortec, který produkuje 213 kW a tučných 445 Nm. Sprint na stovku zabere devět sekund a údajně se dá rozjet až na 190 kilometrů v hodině – já osobně bych na to odvahu asi neměl. Motor samotný je výborný. Je kultivovaný má nádherný charismatický zvukový projev a svoji sílu demonstruje tak nějak bez námahy. Jako kdyby rozpohybovat tohle monstrum byla ta nejsnažší práce na světě. Většinou se jen líně převaluje na hranici tisíce otáček, ale kdykoliv mu dáte povel, tak vyrazí kupředu s až nečekanou vervou. Velké motory prostě miluji. Nepůsobí nějak přebuzeně, nepodřazují každý padesát metrů, ale vždy víte, že máte pod pravačkou zásobu výkonu. Motor je spřažen s automatem, který sice nepatří k nejpohotovějším, ale změny rychlosti probíhají maximálně hladce, a hlavně ne moc často. Auto si většinou vybere nějakou rychlost a té se drží po většinu dne. Vždyť ten krouťák si s tím poradí.

V Americe nejspíš teče benzín z kohoutků, protože provozovat takové auto u nás je téměř jistá ekonomická sebevražda. Automobilka uvádí spotřebu někde mezi 17-20 litry. Jenže v běžném Evropském provozu se rozjíždíte poněkud častěji, a tak mi prvních 50 litrů z nádrže zmizelo během 120 kilometrů. Při ustálené jízdě se dá na nějakých 17 dostat, možná. Spásou vám bude menší bazén, který automobilka namontovala místo nádrže. Podle verze se do ní vleze až téměř 150 litrů, takže rádius na jednu nádrž je vcelku slušný – i když při každé návštěvě benzínky potěšíte pumpaře čtyř tisícovým účtem.

V pohybu působí auto ještě víc nepatřičně, než na místě. Rozhodně se mu nedá upřít solidní komfort, ale naše komunikace nejsou dimenzovány na taková auta a ať už budete kdekoliv, bude vám připadat, že sem nepatříte. Mírnou útěchu přináší pouze dálnice, ale ani tam si neodpočinete, protože prehistorická konstrukce podvozku nedovolí jet autu chvíli rovně a vy musíte neustále korigovat směr. Ve finále se tak nějak odrážíte od čáry k čáře, a navíc trpíte strašným hlukem od větru rozrážejícího se o téměř kolmé čelní okno. Pořád je to ale lepší, než sjet na okresky. Téměř při každém míjení se s autem v protisměru se modlíte, aby se pod vámi neutrhla krajnice. Když přijde řada na zatáčky, tak také zrovna nebudete vřískat blahem. Řízení má totiž kolem středu zcela mrtvou zónu, ale jakmile ji překonáte, tak začne reagovat poměrně zbrkle. Občas je těžké určit v jaké chvíli se auto rozhodne k zatočení, a tak do zatáček raději najíždím obezřetně. Autu se samozřejmě ani moc zatáčet nechce. Na vaše povely reaguje pomalu a s odporem. Šíleně se naklání, v průběhu oblouku je nejisté, a hlavně hrozivě neohrabané.

Nic se ale nevyrovná tomu, když s tímhle zajedete do obydlených částí naší země. V centru Prahy jsem narazil i na tak prudké zatáčky, že jsem je nevytočil a musel si couvnout. Ulice jsou tak úzké, že kolikrát volíte mezi tím, jestli je lepší vytlačit auto v protisměru na chodník, nebo pohlavkovat chodce zrcátkem. Opravdu máloco se vyrovná tomu, když jedete úzkou ulicí, kde jsou po obou stranách naparkovaná auta, v protisměru se blíží další a ze všech stran se kolem vás míhají zelené koloběžky. Jízdní vlastnosti moc nevylepšuje ani fakt, že poháněná jsou pouze zadní kola, která už při hlášení deště ztrácí veškerý grip. Jakmile na asfalt dosednou první kapky, tak se připravte na pořádný tanec. Plyn to chce dávkovat s milimetrovou přesností, jinak pro vás bude každá zatáčka znamenat souboj s přetáčivostí. Driftovat s šestimetrovou dodávkou je sice vcelku zábava, ale ostatní účastníci provozu nebudou mít pro váš úsměv pochopení, a místo zvednutých palců se dočkáte spíš lesa vztyčených prostředníků a brblajících lidí uzamčených v jejich maličkých plechových krabičkách. Tohle auto prostě vzniklo pro jiný svět a v tom našem působí asi tak patřičně, jako třímetrový plyšový medvědi uprostřed Staromáku.

Jenže ono má i druhou stránku. Objektivně se totiž jedná prakticky ve všech ohledech o krám, ale subjektivně má rozhodně co nabídnout. Tohle auto si totiž nikdy nevybere člověk, který řeší tabulky, který chce za svoje peníze co nejlepší produkt, který si koupí něco, co potřebuje, ne něco, co chce. Tohle auto si koupí člověk, který ví, do čeho jde. Fanda, snílek, bohém. Někdo, kdo neřeší materiály na palubce nebo sofistikovanost technologických komponentů. Tohle auto si koupí člověk, pro kterého je důležitější charakter. Člověk, který chce zažít tu kulturní odlišnost, tu majestátnost. A přesně tady je ten pomyslný „sweet spot“ Suburbanu. On totiž přes všechno výše zmíněné umí nabídnout jednu zásadní věc – emoce.

Není to auto, které pojezdíte přes léto, vyměníte, a zapomenete. Je to kus šrotu, který se vám zažere do paměti a budete o něm při každé příležitosti s chutí vyprávět. Sám jsem se kolikrát přistihl, jak si užívám jeho macho povahu, že mě vlastně baví to, jak nezapadá. Tohle auto totiž krmí takové to dětské já hluboko uvnitř člověka, které nachází největší smysl v nesmyslu, a já ho stejně miloval, jako nenáviděl. Jednou, až vyschnou ložiska ropy, nám budou přesně tyhle hlouposti chybět, takže kupujte, plňte si sny… než nám to zakážou.

Chverolet Suburban je dokonalá ukázka Amerického rodinného auta. Do našeho světa nepatří a dává do hlasitě vědět. Je moc tlustý, je moc velký, je moc rozežraný, ale přesto v sobě má něco, proč ho budete chtít.