Dodge Challenger rozhodně patří mezi nejvíc americká auta na planetě. Vlastně věřím tomu, že kdyby se dala celá země zmáčknou do pěti metrů a dvou tun plechu, vypadala by nějak tahle. Je přehnaný, zbytečně velký a působí jako vystřižený z komiksu. Jak kdyby sem přijel z nějakého balíkova s velkými černými brýlemi na nose a smál se nám přímo do obličeje. Zároveň je ale naprosto upřímný a na nic si nehraje. Osobně patřím mezi velké fandy designu tohohle drobka. Každé setkání na silnici mi vykouzlí velký úsměv na tváři.
V podobném duchu se nese i interiér. Tohle je auto ze země za velkou louží, ze země, kde je všechno větší a všude je víc místa. Začíná to usazením do masivních sedadel, která jsou jak to nejpohodlnější křeslo u babičky. Jsou prostorná, dobře drží tělo a není problém v nich trávit celý den. Zároveň ale nezapomínají na boční vedení. Palubní deska se před vámi tyčí jako zeď a široký středový tunel – ze kterého trčí (jak jinak) masivní volič převodovky – jasně odděluje prostor pro řidiče a spolujezdce. Interiér nepůsobí zrovna nejmoderněji, zato nabídne velice slušnou ergonomii a vcelku solidní kvalitu materiálů. Samozřejmě nemůžete čekat něco na úrovni Mercedesu E coupe, ale rozhodně to není takové chrastítko, jak se o amerických autech říká (ehm, nebo Mustang).
Středobodem palubky je velký dotykový displej s jednoduchým a funkčním infotainmentem, pod nímž je sada ovladačů pro nejdůležitější funkce. Nemusíte tak neustále něco lovit na dotykové ploše. Trochu nelogicky se ale do panelu ovládání tepelného komfortu nedostal výhřev sedadel. Kvůli němu se musíte proklikat několika podmenu v infotainmentu, což zbytečně komplikuje velice jednoduchou funkci, kterou v chladných měsících použijete několikrát za den. Další displeje už tu ale nehledejte. Tohle je stará škola. V kapličce budíků jsou dva analogové ukazatele, které vypadají jak ze „šedesátek“, a mezi nim trůní palubní počítač. Vlastně si ani neumím představit, že by v podobném autě měl být moderní digitální štít.
Z pozice za volantem si užíváte úžasný výhled na svět přes nekonečnou kapotu s velkou boulí uprostřed skrze okno úzké jako z tanku. Ocenil bych ale, kdyby šla dát sedačka o něco níž. Ne že bych měl problém s místem nad hlavou, jen si bych ocenil, kdybych pocitově seděl v autě, ne na něm. Ale nejspíš je to daň za to, abyste vůbec mohli odhadnout, kde Challenger končí. Na prostor jako takový si ale rozhodně nejde stěžovat a to ani vzadu. Challenger je sice coupe, ale měří přes pět metrů a rozvor je bez pár milimetrů metry tři. Do druhé řady se tak bez problémů vejdu i se svými 190 centimetry a ještě mi ve všech směrech zbývá trochu místa – už začínáte vidět tu paralelu se Superbem coupe? Kufr je potom obří. Má sice hodně vysokou nakládací hranu, ale víko je velké, takže je do něj dobrý přístup. V základu poskytuje 459 litrů. Dodge Challenger tak umí posloužit překvapivě slušně jako auto na každý den. A pokud většinu času jezdíte ve dvou, jen občas potřebujete vézt čtyři, tak vám ani nebude chybět druhý pár dveří – namísto něj totiž získáte pořádný cool factor.
Teď malé překvapení. Pod kapotou testovaného auta od AAA Auto se nenachází velký americký osmiválec, ale „pouze“ šestiválec. Konkrétně atmosférický motor Pentastar o objemu 3.6 litru. Ten má výkon 227 kW a 363 Nm. Challenger ale i s menším motorem váží 1.9 tuny, takže nečekejte žádného sprintera. Zrychlení na sto mu zabere kolem sedmi sekund. Šestiválec samozřejmě nemá sílu osmiválce, ale díky tomu, že má dostupného 90 % kroutícího momentu už od 1800 otáček, ho nemusíte vytáčet tak jako evropské ekvivalenty. A pokud se přenesete přes to, že vám pod kapotou nebublá pořádná „Vé-osmička“, má menší motor i několik výhod. Tato jednotka se montuje snad do všeho v koncernu Chrysler.
Motor je tak prověřený miliony kilometry v různých autech a je známý téměř neprůstřelnou spolehlivostí. Taky nemá přímý vstřik, jsou na něj levné díly a i spotřeba je velice snesitelná. S lehkou nohou se dá podívat na hodnoty začínající osmičkou, při svižnější jízdě počítejte kolem jedenácti. No a tou největší výhodou je možnost kombinovat motor s pohonem všech kol, jako v případě testovaného auta. Možná si říkáte „proč“, ale už několikrát jsem tu zmínil, že tahle verze je parádní daily, což jistota pramenící z pohonu všech kol rozhodně rozhodně podporuje. Pohon všech kol je navíc poměrně chytře vymyšlen, protože se stále jedná o čistou zadokolku, přední kola se připojují jen v případě špatného počasí nebo když auto zaznamená problém s trakcí.
Moji teorii Dodge Challengeru jako daily podporuje i nastavení podvozku. Zapomeňte na sportovní naturel a tuhé podvozky evropských kupátek. Podvozek Challengeru je houpavý, poddajný a skvěle si rozumí s našimi silnicemi. Aby taky ne. Platforma, kterou Challenger sdílí ještě s Dodgem Charger a Chryslerem 300C, má totiž svoje kořeny ještě v pradávném spojení Chrysleru s Mercedesem. Její základ tak vychází z třídy E a to dokonce z generace W210 (masařka), jejíž kořeny sahají až do roku 1996.
Nečekejte tedy nic sofistikovaného pro sportovní jízdu. Když na Challenger začnete byť jen trochu tlačit, ihned se objeví nervozita, nepřesnost a při svižné jízdě ho po silnici spíš honíte, než vedete. Podvozek i uložení působí gumovým způsobem a na hraně má sklony spíš k nedotáčivosti. Taky musíte počítat s tím, že díky stáří základu vozu Dodge zrovna nepřekypuje přesností reakcí na vaši impulzy. Po každém zatočení volantu musíte dát autu chvíli čas, než se zhoupne, zaklekne a pak teprve začne něco dělat, ale ani v tomto případě se docela neuklidní a stále jako by hledal, o co se opřít.
Karoserie působí jak kdyby byla s podvozkem spojena pomocí žužu medvídků a pokusy o svižné svezení končí spíš lehkou frustrací než roztaženými koutky úst. A to není jen kvůli šestiválci pod kapotou. Osmiválce se chovají stejně, navíc ještě musí zvládat výkon, kterému podvozek není přizpůsoben a brzdy už vůbec ne. Konstrukční limity vozu zkrátka nejde obejít, a fyzika platí i pro americké libové frajery. Jestli si tedy rádi užíváte rychlou jízdu, jeden z dvojky Camaro/Mustang vám poslouží výrazně lépe.
Teď mě jen nechápejte špatně. Řádky výše nepíšu jako kritiku. Jde o prostý fakt. Nulové vlohy ke sportování ale u Challengeru absolutně nevadí, protože jeho smysl leží jinde – běhání nechme hubeným. Dodge Challenger je životní styl, svoboda, nadhled. Když si klidně cruisujete krajinou, díváte se na svět úzkým průzorem, který u Dodge nazývají čelním oknem a vnímáte tu obří masu auta kolem sebe, změní vám to pohled na svět. Většina denních starostí se zdá tak malých, že je ani nevnímáte.
Jste to jen vy a silnice. Užíváte si ten pocit svobody, jen si tak prostě existujete a nic vás netrápí. Tempo se málokdy přiblíží dopravním limitům. Auto se pod vámi pohupuje, mluví na vás vlastní řečí a jak se den začne krátit a slunce se přiblíží obzoru, uvědomíte si, že se pomalu ale jistě zamilováváte. A to ne do toho, jaké má schopnosti, ale do toho, jakou má osobnost. Alespoň tak se to stalo mně. A překvapivě mi vůbec nechyběl osmiválec. Ano, jeho mocný zvuk podbarvující vaši jízdu je úžasný, ale pro ražení auta opravdu stačí i podceňovaný šestiválec.
Čas strávený s Dodgem Challenger ve mně nechal poměrně výraznou stopu. Jeho nezaměnitelný design, jedinečný charakter a čistá „americkost“ si mě zkrátka získala. I přes jeho jméno (Vyzyvatel) je to pohodový parťák, kterému daleko víc svědčí dlouhé klidné přesuny, při kterých oceníte skvělý komfort a dostatek místa. Kamkoliv přijedete navíc otáčí hlavy a způsobujete spontánní zvedání palců u lidí všech věkových kategorií. Ano, k takovému autu ten osmiválec patří, ale přestane z něj být daily.
Krmit skoro dvaceti litry auto, které vlastně moc rychle jezdit ani neumí z něj potom dělá záležitost na víkendy. Zatímco menší šestiválec výkonově stačí, moc nebaští a lze ho doplnit pohonem všech kol. Všechen styl ale zůstal a pokud jste ve fázi, kdy hledáte pohodlné auto na každý den, ale nepotřebujete nutně pár dveří, tak proč skončit v bezpohlavním Superbu, když můžete mít takovou stylovku. Takové auto se dá navíc koupit za 900 tisíc bez daně. Taky se začínáte divit, že jich je na ulici tak málo? Chápu, že taková kombinace bude budit emoce, ale člověk musí dát stranou předsudky. I americké svaly vám můžou dělat radost každý den a nemusí to být jen pálením pneumatik.
