Máte početnější rodinu, preferujete u vozů bezpečí nebo často taháte přívěsy? Pokud ano, tak právě vás by mohlo oslovit velké sedmimístné SUV. Ne každý si však může dovolit některou z luxusních značek, a tak raději než vůz zvučného jména v základní výbavě zvolí plně vybavený automobil s lidovějším znakem na kapotě. Ojeta KIA Sorento je přesně takové auto.
Tento vůz pozvedl začátkem tisíciletí mínění o značce v Evropě. První generace Sorenta má totiž dodnes nadčasový design a byla poměrně schopným terénním vozem, když nechyběla rámová konstrukce podvozku či přiřaditelný pohon všech kol. Druhé pokračování Sorenta již přesně zapadalo mezi SUV, vůz byl tedy více zaměřen na jízdu po silnici.
A právě z tohoto modelu vychází také tato ojetina, předposlední generace, byť změn proti předchůdci nastalo mnoho. Z hlediska vnějšího designu se nejedná o žádný převrat, automobil sází na konzervativní vzhled. Zejména v námi testované tmavé barvě se pak možná až příliš drží při zemi. Na druhou stranu, cílový zákazník nejspíše nepotřeboval vystupovat z davu a decentní vzezření automobilu možná ve výsledku ještě rád ocenil.
V interiéru se odehrály výraznější změny, a to zcela jednoznačně k lepšímu. Přístrojová deska nezáří barvami, jsou však na ní použité velmi kvalitní materiály. Díky velikým tlačítkům je všechno přehledné, osmipalcová obrazovka uprostřed má velejemnou grafiku a jednoduché ovládání, stejně jako informační displej ukrytý v tachometru. V autě se celkově cítíte nadmíru dobře, z interiéru vyzařuje pečlivé zpracování a skutečnost, že se na něm nešetřilo. Zorientovat se tak budete muset pouze v tlačítkách na volantu a středovém tunelu, není to však nic, na co by si člověk brzy nezvykl.
Řidič si ve voze snadno najde pohodlnou a zároveň správnou pozici za volantem. Na zadních sedadlech je přebytek místa a překvapilo nás, že i poslední dvě sedačky u sedmimístné varianty jsou vcelku použitelné. Menší postavy zde pohodlně zvládnou i delší cestu, byť přístup dozadu je trochu obtížnější. Prostřední řada sedadel je pak posuvná a má nastavitelný sklon opěradla, takže si můžete udělat větší pohodlí.
Všechny verze s pohonem všech kol jsou vždy sedmimístné, pouze předokolky jsou pětimístné. Šesté a sedmé sedadlo se nachází v prostoru zavazadelníku, za běžných okolností zavazadlový prostor nijak neomezují. Jeho objem je od 142 litrů v 7místné verzi (tedy se sedadly vyklopenými z podlahy) až po 1662 litrů v dvoumístné verzi se sklopenou druhou i třetí řadou sedadel. Do kufru se dá dostat elektricky otevíranými dveřmi. Otevřít je lze z interiéru, tlačítkem přímo na nich, stiskem tlačítka na klíčí a nebo pokud máte plné ruce, stačí si s klíčem v kapce stoupnout těsně za auto, pár okamžiků počkat, až auto zachytí klíč, a pak se automaticky dveře otevřou.
Pokud byste rádi nejen vozili rodinu, ale chcete také tahat přívěsy, pak vězte, že Sorento s manuální převodovkou může mít zapojený náklad o hmotnosti až 2500 kg, u automatu jsou to rovné dvě tuny. Nechybí ani stabilizační systém, který umí uklidnit rozkymácený vlek.
Původně se očekávalo, že Sorento dostane alespoň dvojici motorů, jenže jak ukázaly předchozí zkušenosti, menší dvoulitrový turbodiesel u nás téměř nikdo nekupoval a většina zákazníků volila agregát o objemu 2,2 litru. Ten v další generaci mírně posílil, nyní má 147 kW a 450 N.m, což ve spojení se šestistupňovým manuálem stačí ke zrychlení z klidu na stovku za 9,0 s a maximální rychlost 203 km/h. Námi testovaná varianta od AAA Auto s automatem je ve sprintu o 0,6 s pomalejší, nejvyšší rychlost ale zůstala stejná.
Proti pohonné jednotce se nedá nic namítat. Za studena je její zvuk sice trochu výraznější, hned jak se však motor zahřeje na provozní teplotu, klapot utichne a hluk čtyřválce ustoupí do pozadí. Dokonce i při vytáčení je agregát příjemně kultivovaný, na dálnici pak o něm téměř vůbec nevíte. Kia se snažila hodně zapracovat na odhlučnění motoru i proudicího větru, a povedlo se.
Turbodiesel se jeví i na tak velký a těžký vůz jako dostatečný pohon, má příjemné reakce, slušný zátah ve středních otáčkách a celkově spíše cestovatelskou povahu. Při zrychlování sází převodovka spíše na pružnost motoru a zejména na dálnici téměř nepodřazuje, pokud neprošlápnete záklopku u podlahy. Čtyřválec se dobře cítí v nízkých otáčkách, kde i běžně pracuje, ostatně není to žádný točivý typ, u červeného pole se toho už moc neděje.
Spojení jednotky se šestistupňovým automatem se dá nazvat jako harmonické, přičemž změna jednotlivých rychlostí probíhá vždy velmi hladce. Řazení převodovky je přitom inteligentní a při rozjezdu máte okamžitě k dispozici sílu pro hbité opuštění křižovatky. Zpřevodování se zdá být vhodné vzhledem k síle motoru a velikosti vozu, na dálnici při 130 km/h počítejte s hodnotou okolo 2300 ot/min.
Nastavením jízdních režimů si dále můžete měnit odezvu plynu a řazení převodovky. Ve Sportu počítejte s udržováním vyšších otáček, režim Eco se zase snaží o co nejnižší spotřebu. My však nejčastěji jezdili v nastavení Normal, které se nám jevilo jako optimální a sedělo ke spíše pohodovému charakteru vozu.
Co se týče spotřeby, tak s pouze lehce zajetým vozem jsme v týdenním testu jezdili v průměru za devět litrů na sto kilometrů. Ve městě počítejte s hodnotou 9,5 l na 100 km, na dálnici je to při 130 km/h o litr méně, mimo město se dostanete mezi 7 až 8 litrů, při obzvlášť úsporné jízdě až 6 litrů.
Mohli byste nabýt dojmu, že tohle je vlastně komfortní kultivované cestovní auto. A v podstatě máte naprostou pravdu, jedinou vadou na kráse je zvýšený hluk od valících se pneumatik. Jak se inženýři Kie snažili snížit aerodynamický hluk, tak na podběhy trochu zapomněli.
Na druhou stranu při ladění podvozku již byli v plném střehu a Sorento tak jezdí na šasi s velmi dobrým kompromisem mezi jistotou a cestovním komfortem. Vůz bez žádného zbytečného houpání kopíruje povrch vozovky, zároveň však jemně tlumí nerovnosti. To všechno navíc zvládá v relativní tichosti, od kol se na výmolech neozývají nepříjemné rázy ani jiné pazvuky.
Náklony auta jsou na takto zaměřené SUV slušně potlačené, přesto se člověk v zatáčkách zpočátku necítí úplně jistě. Samozřejmě je nesmysl stěžovat si u podobně stavěného rodinného dostavníku, že neposkytuje přímé spojení řidiče s vozovkou, v tomto případě jsou však ovládací prvky vyloženě necitlivé a nelíbil se ani umělý odpor v řízení. Nejde o žádné sportovní chování, ale o bezpečí. Na kluzkém povrchu automobil nenabídne jedinou informaci o úrovni adheze, jste totiž natolik izolováni, že signály nepocítí ani vaše prsty, ani pozadí skrz sedačku. Odhadovat tak vlastnosti povrchu je téměř nemožné, musíte se spoléhat na své oči, což je často trochu málo.
Lehce se pak může stát, že rázem jedete na limitu přilnavosti a ani o tom v tak velkém a těžkém voze nevíte, přičemž pokročilá elektronika není samospásná. Pokud však k tomuto automobilu přistupujete jako ke komfortnímu, prostornému a kvalitnímu přepravníku, budete s jeho chováním na silnici s velkou pravděpodobností spokojeni.
Co se týče pohonu všech kol, tak v běžném režimu proudí síla hlavně na přední nápravu, v případě prokluzu pošle elektronika až 50 % síly dozadu. Případně je na středovém tunelu tlačítko pro zamknutí spojky, přičemž po zmáčknutí bude točivý moment rozdělen napůl mezi přední a zadní kola neustále. Světlá výška vozu činí 185 milimetrů.
